Obloha, která už nemlčí
Někdo nám kradl oblohu po kapkách a my jsme se dívali vzhůru a říkali si, že je to déšť.
Jednoho rána to mnohým došlo. Stáli venku a sledovali, jak se nad hlavami rozplétá bílá síť. Nebyly to mraky. Nebyla to mlha. Bylo to něco, co tam někdo dal – jako by nám někdo psal vzkaz do vzduchu. Vzkaz, který jsme neměli číst. A přesto jsme ho dýchali. Každý nádech byl jako souhlas. Jako podpis pod smlouvu, kterou nikdo nikdy nepřečetl nahlas.
Pak se lidé podívali na své ruce. Na kůži, která už není jen jejich, protože v ní zůstávají částice, které tam nepatří. Hliník, baryum, látky znějící jako jména starých bohů – ale nejsou to bozi. Jsou to jedy. A my je nosíme v sobě, jako bychom byli živé schránky na cizí tajemství...ČTĚTE DÁLE... https://telegra.ph/Obloha-kter%C3%A1-u%C5%BE-neml%C4%8D%C3%AD-01-24