Телеграм канал «Český Těšín Chraňme naše děti»

😁😁😁

Sleduju tě...😁

Tuleňové se po spánku také protahují – prohýbají záda, kroutí se a natahují ploutve, aby připravili své tělo na nový den. A takhle to vypadá.

Ranní stav: tuleň po probuzení

Olejomalbu Leng Jun z roku 2004 odborníci často označují za „obraz, který předčí Monu Lisu“. Je považována za jedno z nejhyperrealističtějších děl na světě.👍👍👍

Známý biohacker Brian Johnson, který na sebe ročně utrácel přibližně 2 miliony dolarů a snažil se co nejvíce zpomalit stárnutí, se potýkal s autoimunitní gastritidou.

Ve snaze o zachování mládí podstupoval různé procedury, včetně transfuze krve od vlastního syna. Podle zpráv však tyto procedury nepomohly onemocnění zabránit.

Při autoimunitní gastritidě imunitní systém napadá buňky žaludku, což vede k rozvoji chronického zánětu. Tento stav může vyžadovat neustálé sledování a kontrolu.

Johnsonův příběh nám připomněl, že ani ty nejdražší biohackingové programy neposkytují úplnou ochranu před závažnými onemocněními.

Bubeník Jimmy Nicol sedí na letišti po 10 dnech slávy. 15. června 1964, Austrálie

V červnu 1964, těsně před světovým turné skupiny The Beatles, Ringo Starr náhle onemocněl těžkou angínou. Aby nezmařil turné s výdělkem v řádu milionů, producent Brian Epstein narychlo najal 24letého Jimmyho Nicol. Během několika hodin si Jimmy oblékl Ringoův kostým, nechal si udělat typický „beatlesovský“ účes a odletěl dobývat Dánsko, Hongkong a Austrálii. Během 10 dnů odehrál 8 triumfálních koncertů, koupal se v obdivu milionů fanoušků, poskytoval rozhovory a žil jako opravdová superhvězda. Ale pohádka skončila stejně náhle, jak začala. Po návratu Ringo Starra dostal Jimmy honorář (500 liber a zlaté hodinky jako dárek), tiše ho odvezli na letiště a poslali zpět do Londýna. Jimmyho další osud byl skromný: neúspěšný pokus o založení vlastní kapely, rozvod s manželkou, zneužívání drog a život v ústraní.

Před velrybou se otevře obrovská tlama a dovnitř doslova vtrhne celý objem oceánu.

Voda plná planktonu a drobných ryb okamžitě zaplní hrdlo a roztáhne jeho záhyby jako obrovský živý vak.
Ale pak přichází to nejúžasnější.

Uvnitř kosticových velryb nejsou zuby – místo nich mají dlouhé desky z velrybí kostice tvořené keratinem, stejným materiálem, z jakého jsou lidské nehty. Na okrajích se rozpadají na tisíce jemných vláken a vytvářejí přirozený filtr.

Když velryba vytlačuje vodu zpět, prochází tímto „lesem“ vláken, zatímco veškerá kořist zůstává uvnitř. Při jediném takovém nabrání může velryba pojmout až 80 tisíc litrů vody, ale po přefiltrování získá jen asi 10 kilogramů potravy.

Poté obrovský jazyk, jehož hmotnost se přirovnává k nákladnímu autu, pomalu seškrábne kořist z velrybí kostice.

V tu chvíli je pod vodou dokonce slyšet charakteristické šustění – jako by někdo přejížděl mokrým kartáčem po obrovské ploše.