Телеграм канал «Československé mírové fórum»

https://aliancenarodnichsil.cz/taborsky-manifest-cesko-nemecka-deklarace-a-tzv-sudetonemecky-landsmansaft/

https://www.facebook.com/reel/803161072252228/?s=single_unit&__cft__[0]=AZYi_fYkWNSMpzXzMXlb6-Nd2Zn6GXa4eEvxNTaTt9YcVKZ6_uiY5Zgt7y2RINOsdVQPmYfoB5DHJBmvnLlg1UbCF_7ueGu71mnyE2pgIyrnuwQCsxKweUfikGRebICZ8tmKoS3Mhj98cRmvMHCXyXrl-6CaAgnTWYx1_lL93Gm2rLldCQ-VX-aiA169cL3Aqr9w7IZQcdUGo5ypzlBB0AomjZiD3j94aLk1uAi8WpOxtg&__tn__=H-R

Paměť národa není provokace ale povinnost

Jako pravnučka člověka, který přežil koncentrační tábor Buchenwald, a zároveň jako potomek rodiny, v níž další dva příbuzní zahynuli v plynových komorách koncentračního tábora Mauthausen, čtu článek na Seznam Zprávy s hlubokým znechucením.
Ne proto, že by novináři měli jiný názor.
Ale proto, že způsob, jakým je téma podáno, relativizuje historickou paměť českého národa.

15.březen není jen datum v kalendáři.

Je to den, kdy byla naše země rozbita a začala okupace, která znamenala deportace, popravy, koncentrační tábory a statisíce zničených životů.
Pro rodiny, jejichž předci prošli Terezínem, Mauthausenem ,Buchenwaldem, nebo jiných táborů nebo jejich rodinu poznamenala nacistická bestie to ale není akademická debata.
Je to osobní zkušenost přenášená generacemi.

Památka obětí není „politická akce“
V článku zaznívá argument, že protest proti sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu je „politické tažení“.
To je ale zásadní nepochopení.
Připomínka historické zkušenosti není propaganda ale obrana historické paměti.
Pokud se lidé 15. března scházejí na Václavském náměstí, aby připomněli okupaci a utrpení českého národa, není to stranická politika.Je to občanský postoj.
Protest je legitimní součást demokracie nebo ne?
To, že lidé protestují proti tomu, aby se v květnu konal sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně, je naprosto legitimní a demokratické právo občanů.

Demokracie totiž není jen právo pořádat sjezdy nebo setkání.
Demokracie je také právo veřejně vyjádřit nesouhlas.

Pokud část společnosti vnímá podobné akce jako citlivé nebo historicky bolestné, je zcela přirozené, že na to reaguje veřejným protestem.
Takové protesty však nejsou extremismem.
Jsou projevem občanské odpovědnosti a historické paměti.

V posledních letech se také stále častěji objevuje zvláštní rétorika:
když se mluví o osvobození Československa, okamžitě se někde objeví poznámka o „ruské propagandě“.
Jenže historie není propaganda.
Historická fakta jsou jednoduchá:
Československo v roce 1945 osvobodila především Rudá armáda a
na území Československa padlo přibližně 144 000 sovětských vojáků
přibližně 33 000 rumunských vojáků zde také položilo život
americká armáda při osvobozování západních Čech ztratila přibližně 116 vojáků

Každý z těchto životů měl rodinu, jméno a svůj příběh.
Proto je zvláštní, když se dnes připomínání těchto obětí někdy zlehčuje nebo relativizuje.

A máme tu nebezpečné nálepkování.
Článek také ukazuje prstem na „levicové strany“.
To je zvláštní.
V demokracii existují dvě základní politické tradice:
pravice
levice
Obě mají své místo.
Pokud někdo používá označení „levicový“ jako nálepku nebo podezření, vzniká otázka:
Jsme ještě opravdu pluralitní demokracie?

Položme jednoduchou otázku.
Zkusme si tedy představit hypotetickou situaci.
Pořádal by někdo podobný sjezd například v Izraeli –
a očekával, že ji místní veřejnost přijme bez emocí?
Pravděpodobně ne.
Protože národy, které prošly tragédií, si svou paměť chrání.
A přesně to dnes dělají i lidé, kteří vyšli do ulic.

A Moje obava ?
Jako novinářka – a zároveň jako pravnučka člověka, který prošel nacistickým koncentračním táborem – mám jednu jednoduchou obavu.

Aby se z naší společnosti nestala země, kde se obhajoba historické tragické paměti znovu stane skutečností.

Katarína Benkö 🌏 Svět kolem nás

Jak může být článek o demonstraci napsán čtyři hodiny před jejím začátkem?

Po zveřejnění článku na serveru Seznam Zprávy od redaktorky Iveta Křížová, který popisuje dění na Václavském náměstí, se objevila zarážející skutečnost. Text byl publikován přibližně čtyři hodiny před samotným začátkem akce, o níž pojednává.

Na tuto věc mě upozornil Zbyněk Prousek, předseda Spolku věřitelů a přátel práva, který zároveň připravil a rozeslal výzvu všem ústavním činitelům České republiky, aby se vyjádřili k plánovanému sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, naplánovaného na květen v Brně.

Je proto na místě položit jednoduchou otázku: jak je možné nálepkovat setkání, které se ještě ani neuskutečnilo?
V článku jsou mimo jiné uváděna konkrétní jména lidí a jsou jim přisuzovány různé charakteristiky. Pokud však akce ještě nezačala, nabízí se logická otázka – na základě čeho jsou tyto závěry formulovány?

Novinářská práce má stát na faktech a na popisu reality. Pokud je však hodnotící text zveřejněn ještě před samotnou událostí, vzniká oprávněná pochybnost, zda jde o informování, nebo o předem připravený narativ.

Proto by bylo fér se redaktorky zeptat:
Jak je možné popisovat a hodnotit událost, která se ještě nestala?
Má snad autorka k dispozici věšteckou kouli?
A pokud ano, proč se pak čtenářům předkládají závěry ještě dříve, než se realita vůbec odehraje?

Veřejnost má právo očekávat od médií především ověřená fakta a poctivou novinařinu. Pokud se ale články objevují ještě před samotnými událostmi, je namístě otevřeně se ptát, zda takový postup není spíše dezinformací než skutečným zpravodajstvím a nemělo by být blokováno.

Kateřina Benkö 🌏 Svět kolem nás 🌏https://t.me/SvetKolemNas

Paměť národa není provokace ale povinnost

Jako pravnučka člověka, který přežil koncentrační tábor Buchenwald, a zároveň jako potomek rodiny, v níž další dva příbuzní zahynuli v plynových komorách koncentračního tábora Mauthausen, čtu článek na Seznam Zprávy s hlubokým znechucením.
Ne proto, že by novináři měli jiný názor.
Ale proto, že způsob, jakým je téma podáno, relativizuje historickou paměť českého národa.

15.březen není jen datum v kalendáři.

Je to den, kdy byla naše země rozbita a začala okupace, která znamenala deportace, popravy, koncentrační tábory a statisíce zničených životů.
Pro rodiny, jejichž předci prošli Terezínem, Mauthausenem ,Buchenwaldem, nebo jiných táborů nebo jejich rodinu poznamenala nacistická bestie to ale není akademická debata.
Je to osobní zkušenost přenášená generacemi.

Památka obětí není „politická akce“
V článku zaznívá argument, že protest proti sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu je „politické tažení“.
To je ale zásadní nepochopení.
Připomínka historické zkušenosti není propaganda ale obrana historické paměti.
Pokud se lidé 15. března scházejí na Václavském náměstí, aby připomněli okupaci a utrpení českého národa, není to stranická politika.Je to občanský postoj.
Protest je legitimní součást demokracie nebo ne?
To, že lidé protestují proti tomu, aby se v květnu konal sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně, je naprosto legitimní a demokratické právo občanů.

Demokracie totiž není jen právo pořádat sjezdy nebo setkání.
Demokracie je také právo veřejně vyjádřit nesouhlas.

Pokud část společnosti vnímá podobné akce jako citlivé nebo historicky bolestné, je zcela přirozené, že na to reaguje veřejným protestem.
Takové protesty však nejsou extremismem.
Jsou projevem občanské odpovědnosti a historické paměti.

V posledních letech se také stále častěji objevuje zvláštní rétorika:
když se mluví o osvobození Československa, okamžitě se někde objeví poznámka o „ruské propagandě“.
Jenže historie není propaganda.
Historická fakta jsou jednoduchá:
Československo v roce 1945 osvobodila především Rudá armáda a
na území Československa padlo přibližně 144 000 sovětských vojáků
přibližně 33 000 rumunských vojáků zde také položilo život
americká armáda při osvobozování západních Čech ztratila přibližně 116 vojáků

Každý z těchto životů měl rodinu, jméno a svůj příběh.
Proto je zvláštní, když se dnes připomínání těchto obětí někdy zlehčuje nebo relativizuje.

A máme tu nebezpečné nálepkování.
Článek také ukazuje prstem na „levicové strany“.
To je zvláštní.
V demokracii existují dvě základní politické tradice:
pravice
levice
Obě mají své místo.
Pokud někdo používá označení „levicový“ jako nálepku nebo podezření, vzniká otázka:
Jsme ještě opravdu pluralitní demokracie?

Položme jednoduchou otázku.
Zkusme si tedy představit hypotetickou situaci.
Pořádal by někdo podobný sjezd například v Izraeli –
a očekával, že ji místní veřejnost přijme bez emocí?
Pravděpodobně ne.
Protože národy, které prošly tragédií, si svou paměť chrání.
A přesně to dnes dělají i lidé, kteří vyšli do ulic.

A Moje obava ?
Jako novinářka – a zároveň jako pravnučka člověka, který prošel nacistickým koncentračním táborem – mám jednu jednoduchou obavu.

Aby se z naší společnosti nestala země, kde se obhajoba historické tragické paměti znovu stane skutečností.

Katarína Benkö 🌏 Svět kolem nás